Pro českou reprezentantku ve skikrosu Nikol Kučerovou to byl náročný rok. Nákaza covidem jí narušila slibně rozjetou sezonu závodů. Jednatřicetiletá sportovkyně z Benešova u Semil to ale nevzdala a dvakrát dojela sedmá a jednou šestá. V celkovém pořadí disciplíny skončila jedenáctá, tedy s nejlepším skóre od roku 2010. Letošní sezonu uzavřely stylově svým stým závodem v kariéře a už pomýšlí na to, jak změří síly se světovou elitou na zimních olympijských hrách v Pekingu v roce 2022.
Letošní sezonu jste ukončila ve švýcarském Veysonnaz výborným šestým místem, kdy jste dosáhla svého druhého nejlepšího výsledku v kariéře. Jste spokojená?
Když se to takhle řekne, tak spokojená být musím, to je jasný. Bylo to příjemné zakončení sezóny, to rozhodně. Po závodě ale byla lehká nespokojenost, protože jsem tam měla i na lepší umístění. Jenže skikros je nevypočitatelný a není to vždy jen na vás, jak dopadnete.
I v předešlých závodech v Rusku a Gruzii jste byla sedmá. Cítila jste už tam, že se zadaří?
Rozhodně cítila. Jezdilo se mi dobře. Už od ledna se mi forma zlepšovala, ale projevovalo se to hlavně v trénincích. Takže jsem v Gruzii byla moc ráda, že se to konečně povedlo i v závodě. Tím že to byla úplně nová trať, nikdo nevěděl, co má čekat a někteří s tím trochu bojovali, to byla výzva. Mě to naštěstí docela sedlo hned od první jízdy a ty závody jsem si užila. No a závody v Rusku mám tradičně ráda. Tím mám tedy na mysli hlavně tu trať. Je to trochu smutné, že to musím přiznat, ale závod v Sunny Valley patří tradičně k nejlepším v sezóně. Každý rok se na tom shodneme s ostatními závodníky. V Rusku nejsou peníze problém, pokud jde o něco takového, takže si dávají hodně záležet, aby všechno bylo co nejlepší. A letos tam dokonce byli i diváci, což nás v covidové sezóně najednou zarazilo. Jindy by to bylo normální, ale letos jsme si tak odvykli, že jsme byli úplně v šoku. Ale bylo to příjemné. Najedou to mělo úplně jinou energii.
Vám rozjetou sezonu narušilo jedno zranění a hlavně covid. Jak jste tuto nemoc snášela a s jakými příznaky bojovala?
Covid byl ve výsledku docela nepříjemný a nedávno jsme se s trenérem shodli, že mě to narušilo minimálně půlku sezóny. V tu chvíli, kdy jsem ho dostala, jsem to neprožívala nějak šíleně, i když se mi během týdne vystřídaly všechny možné příznaky. Horší bylo to, že jsem další dva týdny byla tak strašně unavená a bolavá, že jsem prakticky jen spala a odpočívala. Občas jsem šla na procházku, ale z ní jsem se dostávala další dva dny. Přišla jsem dost o fyzičku a hlavně se mi ještě dlouho vracela únava. Třeba na prvních závodech mi po tréninku totálně došlo a nevěděla jsem, jestli tu trať vůbec zvládnu sjet, přesto že to byl sprint. A výsledek podle toho samozřejmě vypadal.
Covid a hlavně opatření proti němu dost narušilo i průběh a pořádání závodů. To jste museli nosit roušky i tam?
Museli. Roušky byly povinné prakticky všude. Trochu byl rozdíl podle toho, v jaké zemi jsme se nacházeli, například v Rakousku jsme museli mít jen respirátory a sundávat jsme je mohli až před samotným startem a nandávat hned v cíli. To mi asi vadilo nejvíc, když je člověk strašně zadýchaný a už ho někdo napomíná, že se má dát přes pusu respirátor. Někde ale stačil pouze certifikovaný nákrčák, takže to bylo fajn. Ve výsledku ale nešlo pouze o vnější nařízení, ale i větší teamy měly většinou velmi striktní vnitřní opatření, takže nesměli třeba jezdit na lanovce nebo si sedat na jídle ke stolu s někým z jiného teamu. To mi asi ve výsledku vadilo nejvíc. Jsme zvyklí se mezi sebou hodně bavit napříč národy a letos to bylo hodně omezující.
Pro vás byl finální závod, jestli jsem dobře počítal, stý v pořadí vaší kariéry. To se zdá jako obrovské číslo. Který z nich považujete za nejdůležitější?
Prý byl stý, no. Už mi to nějaký novinář připomněl. Já tohle vůbec nevnímám a nikdy jsem to nepočítala. Možná, že kdybych to věděla před startem, budu se cítit nějak speciálně, ale mě to ani nenapadlo. Který byl nejdůležitější vůbec nedokážu říct. Ani nejtěžší. Každý měl něco do sebe, ale vůbec mi upřímně nepřipadá, že už jich bylo tolik. Strašně to letí a já si připadám, že mám stále co se učit.
Kolik jich ještě vidíte před sebou?
Sto už jich asi už nebude. To by mi má kolena a záda nebyla vděčná. Ale kolik jich ještě pojedu, nevím. Sama se nechám překvapit.
Sama jste nedávno řekla, že skikros je velmi rychle se měnící sport a je těžké držet s ním krok. Když srovnáte dnešek s dobou před jedenácti lety, kdy jste začínala, jakou největší změnu vnímáte?
Těch změn je strašně moc. Celkově se dá říct, že je to mnohem profesionálnější. Dřív to bylo více „punkové“, teď už třeba jen ty tratě jsou mnohem více vychytané a většinou vychází docela dobře. Pamatuju závody, kdy jsme dojížděli do cíle všichni bolaví, protože někde něco nevycházelo. Postěžovali jsme si, zasmáli se tomu a šli jsme znova. Vzpomínám si, že na jednom takovém závodě jsme s Andy Zemanovou stály na startu mezi tréninky a kroutily hlavou nad tím, co jsme to za bandu … (ehm blbců?) Samozřejmě jsme taky jely znova. Dneska už se takové věci tolik nedějí. Ale zase je to mnohem techničtější a často náročnější. Ten sport jde prostě dopředu, jako většina freestylu a změna je vidět i v mentalitě. V tomto ohledu mi ten punk trochu chybí, přijde mi, že dříve to bývalo přátelštější a uvolněnější prostředí. Stále se bavíme a máme docela dobré vztahy, ale o málo lidech už bych mohla říci, že jsou to vyloženě moji přátelé.
Před vámi je teď zimní olympiáda v Pekingu. Jak reálně vidíte své šance?
Ve skikrosu je možné všechno. Důležité bude navázat hned na začátku sezóny na tu uplynulou, zůstat zdravá, mít v pořádku hlavu a pak můžu pomýšlet nejvýš. V každém případě se budu snažit vyhrát, to je jasné.
Vy jste nedávno dokončila studijní dvousemestrový kurz Sportovní diplomacie. Jaké to bylo vrátit se do školních lavic?
Tak já jsem ho začala studovat poměrně krátkou chvíli po tom, co jsem dodělala magistra, takže mi ten návrat zas tak strašný nepřišel. Naopak. Kvůli sezóně jsem to studium nakonec měla rozložené na dva roky a bylo to super. Mě vždycky bavilo studovat, učit se nové věci a potkávat zajímavé lidi. Ono je vždycky fajn mít něco, kam může člověk vypadnout a trochu si odpočnout od tréninku. Směřovat tu hlavu i někam jinam a nemít v životě jen sport. To si pak připadám, že mi měkne mozek. Na sportovní diplomacii jsem se dozvěděla spoustu věcí ohledně fungování sportu nebo třeba z oblasti marketingu. Věřím, že mi to hodně dalo. Samozřejmě už jsem spoustu věcí stihla zapomenout, ale minimálně vím, kde je hledat a mám odtamtud pár skvělých přátel.
Ten kurz je součástí projektu Duální kariéra, který pomáhá sportovcům zajistit plynulý přechod ze závodní kariéry do běžného života. Nevnímalo to vaše okolí tak, že plánujete skončit?
To bych neřekla, že to tak někdo vnímal, ale nevím. Minimálně mi to nikdo neřekl. Naopak projekt Duální kariéra by měl být o tom, že se sportovec již během své aktivní kariéry zajímá o to, co bude dál a ne že když kariéra skončí, začne se rozhlížet a pátrat. Já o konci nikdy moc nemluvím. Už před Soči jsem říkala, že prostě uvidím a na tom se nic nemění.
Když už jsme u tohohle tématu, tak konec kariéry je u většiny profesionálních sportovců velkým strašákem, neboť netuší, co by mohli dělat. Vy už jste o tom uvažovala?
Samozřejmě že uvažovala a uvažuji stále. Někdy mě to trochu děsí, ale to jsou ty horší dny. Ještě to nemám úplně dané, snažím se mít co nejvíc možností otevřených. Mám vystudovanou historii, zmiňovanou sportovní diplomacii, chtěla bych si dodělat pedagogické minimum a trenérství, aby byl výběr co nejširší. Momentálně působím v Komisi sportovců na Českém olympijském výboru, a mimo jiné ji i zastupuji právě v komisi duální kariéry, takže to teď vidím maličko z druhé strany. Vymýšlíme nějaké projekty a to mě docela baví, takže teď to spíš vypadá, že bych chtěla zůstat ve sportovním prostředí, ale bůh ví, jak to bude. Nebráním se ničemu. Třeba bych mohla vařit kávu v Entry a taky by mě to bavilo (smích).
Chtěla byste alespoň na nějaké bázi zůstat u zimních sportů i pak?
Myslím, že chtěla. Mám hory a zimu strašně ráda, takže si úplně zatím neumím představit, že bych se zavřela jen v kanceláři. Pokud by to jenom trochu šlo, ráda bych pracovala alespoň s malými dětmi na lyžích. To mi přijde smysluplné.
Pocházíte z Benešova u Semil. Dá se nějak trénovat i tam? Jak vám fandí sousedé v obci?
Trénovat se dá. Mám vedle domu hřiště, kde v létě můžu sportovat a v celém okolí jsou krásné lesy a louky. Ideální na běh a kolo. Samozřejmě musím dojíždět na tréninky i do Liberce a pak za sněhem kam je potřeba, ale vyběhnout přímo z domu je super. To mi mohou měšťáci jen závidět. A sousedi jsou skvělý, myslím, že mi dost fandí. Nebo mi to minimálně říkají a vzkazují po rodině. Je to moc příjemný, když vám někdo, koho potkáváte od malička, řekne, že je na vás hrdý.
Vy jste před časem okusila i temnou stránku popularity. Kdosi vám ukradl osobní profil na sociální síti facebook. O co tam přesně šlo?
Popravdě moc nevím. Nejsem úplně technicky nejzdatnější člověk, nebo spíš mě počítačový svět nebaví. Najednou mi nešlo se přihlásit na facebook a přes známé jsem zjistila, že na mých stránkách sportovce se prodávají nějaké čínské cetky. Asi se pokusili ukradnout mi i heslo na instagram, ale tam jsem si ho naštěstí stihla změnit. Frustrující na tom ale bylo, že jsem neměla na koho se obrátit a odvolat. Psala jsem na facebook různé emaily, všichni v mém okolí se nahlašovali stránky jako ukradené, ale nic se nestalo. Ani osobní stránku, ani stránku sportovce už jsem zpět nezískala. Nejvíc mě na tom mrzelo, že jsem přišla o kontakty, které jsem měla posbírané za posledních více jak 10 let z celého světa.
Náš rozhovor zakončíme mimo téma. Vaši kariéru podporuje Entry Engineering, tedy vývojářská a konstrukční firma působící v automobilovém průmyslu. Jaký máte vztah k autům? Čím jezdíte a jaká jste řidička?
Řidička jsem samozřejmě výborná, jak jinak. (smích) Ne, to je vtip, to musí posoudit jiní. Ale na to kolik toho mám nesezeného v autě, řídím stále ráda a asi jako každý lyžař se úplně nebojím rychlosti. K autům mám od malička kladný vztah, už jen proto, že jsem vyrůstala se starším bratrem a bratranci, kteří byli fascinováni vším, co má motor. Někdy začátkem puberty jsem v pokoji měla místo plakátů popových skupin vylepený Peugeot 206 WRC a strašně jsem si to auto přála mít, až budu velká. Předminulé léto jsem se díky Entry svezla prototypem takové sportovní buginy. Každopádně to byl skvělý zážitek, který bych si ráda zopakovala.