Nikol Novotná drtí soupeřky v páce

To nejsi výjimka. V armwrestlingu existují přísná pravidla, která se dost liší od toho, co můžeš vidět u chlapů v hospodě. Soutěží se na speciálním stole. Jsou na něm madla, kterých je třeba se jednou rukou držet nebo aspoň dotýkat, jsou tam podložky, z nichž se nesmí dostat loket dolů a spousta dalších pravidel, které při zápase hlídají rozhodčí. Hospodská páka nemá pravidla, dá se říct, žádná.

Ne, vůbec. Je to české synonymum a všichni mu rozumí, takže ho klidně používej.

O síle také, ale zdaleka nejen o ní. Hodně se využívají záda a všechny svaly těla, používáš mrštnost, rychlost a velmi důležitá je technika. Rychlost dost často převýší sílu.

V hospodské páce asi ano. Chlapi páčí jen rukou a jedou to na sílu. Ale při armwrestlingu to neplatí, tam se používá celé tělo. Máme různé techniky, jak jde závodit. Třeba vrchem otevíráš soupeřovu ruku přes malíček nebo spodem, kdy se zaklíníš a páčíš ruku opačně. Jsou i techniky zvané kladivo a jiné.

Jistě, může přijít obrovský chlap s “bicáky“ jak hrom, proti němu střízlík s lepší technikou a najednou velké “bicáky“ nestihnout udělat nic.

Zaregistrováno je nás asi čtyřicet, ale na závodech se scházíme průměrně tak v osmi až v deseti. Třeba Slovenky to mají jako národní sport, těch jezdí hodně.

Asi obojí. Málo lidí zná tento sport. Když někde zmíním, že dělám armwrestling, tak polovina lidí má za to, že dělám wrestling, a že se válím na zemi po žíněnce. A když zase řeknu že páku, tak si myslí že soupeřím někde v hospodě. A koneckonců, tenhle sport je silový, což ženy často nepreferují. I mě hodně lidí odrazovalo a říkalo, že silový sport není pro ženy.

Bolí (smích). Hlavně tréninky někdy opravdu dost bolí. Donedávna jsem hrála volejbal a jakmile jsem začala s armwrestlingem, tak jsem tři měsíce musela v noci spát na rukou. Bolely tak moc, že jsem potřebovala, aby se odkrvily a znecitlivěly. Až pak jsem usnula.

Přes bývalé spolužáky z gymplu a z vejšky. Konaly se závody v Novém Městě nad Metují, kam jsem doprovázela kamarády jen jako divačka. Sešlo se tam tehdy málo žen, a protože jeden kamarád věděl, že trochu posiluji, tak mě přihlásil. No, byla jsem předposlední (smích), ale díky tomu jsem se seznámila se svým přítelem, mým trenérem a zároveň prezidentem České armwrestlingové asociace a začala s ním trénovat. Po roce jsem se přestěhovala za ním na Jičínsko a díky tomu i nastoupila v Entry.

Těžké to bylo, ale silové sporty mě vždy lákaly a byla to výzva. Hrála jsem ve volejbale první ligu za Hronov, a když jsem přešla na páku, byl to najednou opačný druh pohybu. Šlachy a vazy, které dřív bylo potřeba mít ve volejbale volné jsem najednou potřebovala posílit a utáhnout. Takže to bylo tvrdé.

Nelíbí se mi to, není to moc ženské. Ony i profesionální armwrestlerky jsou hodně svalnaté, ale jsou zde váhové kategorie, tudíž třeba i 55kilová žena může soutěžit ve své kategorii a vypadá na první pohled „normálně“.

Když člověk ví, co si můžeš dovolit, tak není. Ale je potřeba znát aspoň trochu svoji sílu a techniku, jinak si může přivodit řadu zranění od zlomení ruky po utrhaní šlach a vazů. Zranění se stávají hlavně při vychýlení ruky ze své osy, pak může kost velmi lehce prasknout. Člověk musí vědět, co dělá. Už jsem pár křupnutí v životě slyšela. Není to hezký zvuk ani pohled.

Hned při prvním závodu jsem si troufla na tehdejší mistryni republiky. Po chvíli mi škubla rukou směrem, kterým jsem nečekala a utrhl se mi úpon na předloktí. Moje rada tedy zní: nejdřív trénovat, až pak závodit a hlavně poslouchat trenéra a nemyslet si, že úpony a šlachy vydrží vše...

Ne, to v závodech není. Samozřejmě při tréninku je to jedno. Ale tady platí, že každý chlap, který aspoň trochu cvičí, tak ženu porazí.

To víš, že zkoušejí. Chlapi si víc dovolí na ženskou než na nařachané pákaře, těch se bojí. Ale mně to nevadí, když prohraji, jsem ženská, takže se to dá pochopit, a když vyhraju, tak je to ostuda pro ně, takže nemám co ztratit. Přitom někdy i vím, že kdybych odstartovala podle závodních pravidel, tak je porazím, ale mohla bych u toho ublížit jim nebo sobě. Ani lidé, co zvedají činky, nejsou zvyklí na škubnutí při odstartování. Takže raději čekám, až ucítím protitlak.

Jsou obě kategorie. Já závodím jen pravačkou, na levé mám odoperované zápěstí.

Hodně cvičíme s natahovacími odporovými gumami. Ty se dají na hák na strop či se k něčemu přivážou, přisune se stůl a simuluje se stejný pohyb jako při páčení. Ale nikdy takhle nenacvičíš ten správný pohyb, jako když proti tobě stojí člověk.

Ano trénuji, ale je to několikanásobný mistr ČR a většinou můj protitlak ani pořádně necítí. Abychom mohli trénovat spolu, musí si k ruce přidělat ještě dvě odporové gumy a pak mám aspoň malinkatou šanci ho udržet. Je silově někde úplně jinde, ale pro mě je to dobrý trénink na silnější soupeřku.

Teď právě stavíme barák, takže tam se posiluje s pytli cementu a s dlaždičkami skvěle (smích). Za jiných okolností bych trénovala každý den, což teď úplně nedodržuju.

Teď jsem na mistrovství republiky skončila třetí.

Hodně lidí je z toho v šoku, protože ani nevědí, že posiluju. Myslí si, že na páku musí mít člověk obrovské svaly, což není pravidlo. Já čerpám spíš z rychlosti, švihu a techniky.

U stolu je rivalita veliká, ale mimo stůl je to velká parta kamarádů a skvělých lidí, kteří by chtěli, aby se povědomí o tomto sportu šířilo dál. Ale Covid bohužel všechno přerušil, závody se rok a půl nekonaly.

Ne (smích).

Už se mi stalo, že se někdo doslechl, že dělám páku a zkusil mě vyzvat. Přiznávám, párkrát to proběhlo, ale nechlubím se tím a už to nedělám. Chlapi často neznají svoji sílu a neznají ani tu moji. Mohli bychom si vzájemně ublížit. Vždycky když se to teď stane, tak už se jen zasměju a řeknu, ať si radši dovolují na sobě rovné a ne na ženskou.

Vtipný je, když přijdu do posilovny a zvednu na „mrtvolu“ nebo na bicák víc než oni. Fajn pocit ale mám hlavně z toho, že překonávám svoje limity.

Nic nezobu (smích). A zas to nedělám nijak extrémně, dělám to pro radost. Cvičím a trénuji celé tělo, takže ono se to rozloží, svaly na postavě splynou. Navíc nedržím žádné diety, abych svaly nějak vyrýsovala. Upřímně řečeno, už teď se nevejdu rameny do většiny košil, proto nenosím košile (smích). Na přítele necháváme košile šít, jiná varianta není.

Třeba na mrtvý tah 120 kilo. Ale mým cílem není uzvednout co nejvíc, jde hlavně o zábavu a dobrou partu lidí kolem.

Dala mi toho hodně, díky ní jsem potkala přítele, přestěhovala se sem a začala pracovat v Entry. Páka mi změnila život.