Cesta do Chorvatska
Když jsem se na jaře dozvěděl, že nám do firemní flotily přibude elektromobil ŠKODA Enyaq, docela jsem se těšil, až ho pořádně otestuji. Začal jsem si pohrávat s myšlenkou, že bych si ho půjčil na rodinnou dovolenou do Chorvatska v červnu, nicméně tisíc kilometrů dlouhá cesta z Kutné Hory do Primoštenu umí být se dvěma nudícími se dětmi psychicky náročná i bez potřeby natahovat cestu čekáním na nabíjecích stanicích, a tak jsem nakonec od této myšlenky upustil (rozumějte „manželka zakázala“). Na další příležitost jsem ale nečekal příliš dlouho, neboť mi členka mého týmu oznámila úmysl odstěhovat se s manželem od července do Chorvatska na Makarskou. Slíbil jsem jí tedy, že jakmile se zabydlí, přijedeme ji s pár kolegy navštívit. Nakonec jsme se domluvili na prodlouženém víkendu od soboty 25. září do úterý 28. září, kdy si díky svátku bere volný prodloužený víkend spousta lidí a pracovně je tak relativně klid. Září v Chorvatsku jsem si za posledních pár let navíc poměrně hodně oblíbil – příjemné počasí (ani vedro, ani zima), výrazně méně turistů, nižší ceny, nižší provoz, žádné čekání na hranicích a pro nás letos v neposlední řadě také volné nabíječky. Auto jsem měl půjčené už pár dní před odjezdem, abychom se trochu „seznámili“ a s ostatními kolegy jsme se domluvili, že nejjednodušší bude, když přijedou jedním autem za mnou do Kutné Hory (v pátek pracoval z home-office), kde stál Enyaq před domem a nabíjel se tak, abychom vyrazili na cestu se 100% baterie (náš elektromobil disponuje využitelnou kapacitou 77kWh). Kolegové Petra, Lenka a Vítek dorazili cca v 18:45, přeházeli jsme věci do Enyaqa, odskočili si před cestou, udělali fotku a v 19:15 jsme vyrazili.
Plány
Cestu na Makarskou jsme si hrubě naplánovali v aplikaci abetterrouteplanner.com, která nám naplánovala poměrně hrůzostrašně vyhlížejících pět nabíjení, byť dvě z nich pod 20 minut. První dvě nabíjení jsme dodrželi dle plánu, nicméně poté jsme se již odchýlili, protože jsme plánovali v maximální možné míře využít chorvatskou síť nabíjecích stanic ELEN, která je po stažení aplikace a registraci emailem kompletně zdarma.
Krátký souhrn
Celkovou dobu na cestě jsme si vcelku zbytečně natáhli o nějakých 40 minut u McDonalda na D1 u Měřína, kde navíc nebyla nabíječka, protože byl pátek pro všechny členy posádky dost hektický a ne všichni se stihli před cestou najíst. Ve 22:15 jsme překračovali hranice do Rakouska v Mikulově. Stav baterie 45% – so far so good. Dle plánu dojíždíme na ve 22:40 na odpočívadlo/čerpací a nabíjecí stanici Hochleiten v Rakousku, cca 100km před Vídní s 36% baterie oproti plánovaným 26%. Urazili bychom tedy v klidu dalších cca 100km, nicméně se nám všem již zamlouvala návštěva McDonalda na pozdní večeři a toalety. Zde došlo opět ke zdržení – jednak kvůli nefunkčnímu nabíjecímu stojanu IONITY, který jsme zkoušeli 3x aktivovat, načež jsme se rozhodli přejet k jinému, který již fungoval. Druhak jsme zjistili, že Raiffeisenbank, jejíž kartu jsme měli napárovanou v aplikaci, měla odstávku systémů a nešlo potvrdit platbu. Proto jsme museli ještě nahrát do aplikace jinou kartu. Tyto dva problémy nás stály cca 20 minut, dalších 40 minut jsme strávili na jídle a kávě a ve 23:40 vyjížděli dál se 77% baterie směr Vídeň a Štýrský Hradec. Ačkoliv bychom na 77% baterie v pohodě ujeli i po dálnici cca 250km, rozhodli jsme se využít naplánovanou zastávku za dalších 150km v Pinkafeldu na IONITY nabíječce, jelikož nás jízda v noci po náročném dni docela zmohla a usoudili jsme, že hodinový „power-nap“ nám neuškodí. Na nabíječce jsme se tedy dospali a strávili zde něco přes hodinu od 1:10 do 2:20. Za tu dobu jsme se dobili z 27% na 90% a protože jsme spali v autě a nikam jsem se nevzdalovali, uvědomili jsme si na této nabíječce, že naše auto umí nabíjet po DC „pouze“ 50kW a rychlonabíjení 125kW nemáme odemčeno. Rozhodli jsme se proto zbytečně dál nevyužívat drahé (ale ultrarychlé) nabíječky IONITY, protože stejnou službu nám udělají o polovinu levnější 50kW nabíječky. Do Chorvatska to z Pinkafeldu bylo necelých 250 km, ve Slovinsku jsme tedy zastavovat vůbec nemuseli a rozhodli jsme se využít až nabíjecí síť ELEN v Chorvatsku, která je poměrně rozsáhlá a navíc úplně zdarma (po registraci). Na odpočívadlo Plitvice na okraji Záhřebu jsme dorazili v 5:20 a opět se rozhodli trochu prospat. Z 12% jsme zdarma nabili na 82% a v 6:30 pokračovali dále na jih. Další nabíjení nás čekalo kousek nad Zadarem na odpočívadle Zir u města Mogorić. To bylo vzdálené cca 200 km a dorazili jsme k němu v 8:40 s kapacitou 26%.
Dělali zde ucházející kávu, tak jsme posvačili a zdrželi se zde 35 minut do 9:15 a „dotankovali“ 29 kWh. Nezdržovali jsme se déle, protože jsme dostali skvělý nápad, a sice že se pokusíme stihnout snídaňové menu u McDonalda v Šibeniku a dopřejeme si rozumnou snídani – míchaná vejce. Se stavem 65% tak vyrážíme směr Šibenik. Už před Šibenikem je nám jasné, že snídaňové menu u McDonald‘s nestihneme, ale nabít potřebujeme, protože dojíždíme se 17%. Našim cílem je opět nabíječka ELEN, která se v Šibeniku nachází pár kroků od nákupního centra Dalmare. K naší smůle k ní přijel asi 2 minuty před námi rakouský řidič se sesterským VW ID4 a kabel s CCS konektorem nám uzmul, nechávajíc na stojanu volný pouze kabel s CHAdeMO konektorem, který není se Škodou Enyaq kompatibilní.
A co dál?
Nevěšeli jsme hlavu a obrátili se o pomoc na Google, který nám poradil nabíječku o pouhých cca 700 metrů dál u obchodního domu Kaufland, která byla rovněž zadarmo a ke spuštění nepotřebovala ani aplikaci, spouštěla se přes rozhraní přímo na stojanu. Výkon byl totožný – 50kW. Protože to byla naše první zastávka u pobřeží, zároveň poslední zastávka před cílem a bylo krásné počasí, opět jsme se rozhodli výrazně nespěchat, protáhnout nohy procházkou v přístavu a osvěžit se chorvatským Ožujskem. V Šibeniku jsme strávili čas od 10:45 do 12:00 a dobili ze 17% na 89%. Poslední, 135 km dlouhý úsek jsme jeli celkem svižně a se spotřebou 22.4 kWh/100 km spotřebovali 29,5 kWh. Jízda s vyšší spotřebou nás na posledním úseku netrápila, přímo v Makarské se opět nachází bezplatná nabíječka ELEN. Konečně, ve 13:15, po dlouhých 18 hodinách na cestě, nevyspalí, přesto plní euforie, jsme dorazili do cílové destinace – města Makarska. Jak se dalo po takové cestě očekávat, jako první jsme se chtěli jít smočit do moře a trochu si oddechnout na pláži, možná si pod příjemným zářijovým sluníčkem i pospat. Zbytek víkendu jsme strávili kombinací menších výletů po okolí, koupáním, pití kávy a večerním hraním deskovek. V pondělí, mimo víkendovou špičku jsme se rozhodli auto pořádně otestovat jinde než na dálnici a tak jsme na doporučení našich hostitelů vyrazili na atrakci, zvanou „Skywalk“ (Nebeský chodník). Jedná se o dvanáctimetrovou železobetonovou konstrukci, která je postavena na okraji skalního srázu na oblíbeném vyhlídkovém místě Ravna Vlaška ve výšce 1228 metrů nad mořem. Vyhlídka ve tvaru podkovy má skleněnou podlahu, takže návštěvník vidí propast přímo pod vlastníma nohama. Čekala nás tedy slušný výstup a nás samozřejmě zajímalo, jak bude auto hospodařit s baterií nahoru, a kolik energie vyrobíme cestou dolů. Výjezd až na vrchol komplikuje fakt, že cesta je drtivou většinu své délky jednosměrná a dost úzká. Musíte se tak často hledat, kam uhnout, většinou jeden z řidičů musí kus cesty odcouvat. Kromě protijedoucích aut se dostanete poměrně často do kolize i s koňmi nebo osly. V jednom úseku se nás sešlo dokonce sedm aut a museli jsme vystoupit a zkoordinovat provoz, než jsme mohli pokračovat dál. Vyjížděli jsme s plně nabitou baterií a cesta od bytu až na vrchol měřila nějakých 22 km a trvala 57 minut při průměrné rychlosti 24 km/h. Od úpatí hory, kde je vstup do parku a strmost prudce vzrůstá to bylo 12 km, tedy něco přes polovinu cesty. Na těchto 22 kilometrech jsme měli průměrnou spotřebu závratných 58,1 kWh/100km a dostali se tak za 100% na 81% kapacity baterie.
O poznání příjemnější „spotřebu“ jsme samozřejmě měli cestou dolů, kde jsme na plyn prakticky nešlapali a většinu času auto rekuperovalo. Dvanáctikilometrový úsek z vrcholu na úpatí, tedy na okraj přírodního parku jsme projeli se „spotřebou“ -32 kWh/100 km a doplnili jsme baterii o 5% kapacity. V průběhu dne se pak průměrná spotřeba dostala blízko našim běžným hodnotám a den jsme zakončovali s průmětnou spotřebou 21,6 kWh/100 km. V úterý jsme vyrazili hned ráno na další výlet, a to na nedaleký ostrov Brač, což znamenalo, že Enyaqu dopřejeme jeho první projížďku po moři. Na trajekt je nutné se objednat dopředu online a zadat rozměry auta, což umí systém automaticky po zadání značky a modelu (Enyaqa už systém znal, tak to bylo rychlé a pohodlné). Pokud by systém vyhodnotil, že už se na palubu nevejdeme, lístek nám neprodá – docela chytré.
Vzdálenost mezi Makarskou a městem Sumartin, kde trajekt kotví je nějakých 12 km a cesta trvá asi třičtvrtě hodiny. Den na Brači jsme strávili procházením měst Pučišća a Supetar, kafíčkováním, koupáním, projížďkou na vodních skútrech a v 18 hodin nám jel trajekt zpět na Makarskou. Večer jsme se sbalili, zahráli poslední kolo deskovek a ve středu po snídani vyrazili domů. Vydali jsme se stejnou cestou a kromě dvouhodinového zdržení u Záhřebu, způsobeného nehodou na dálnici, kdy se tisíce aut musely stáhnout do města a najet až za Záhřebem, se jelo poměrně dobře a svižně. Vyjížděli jsme v půl osmé s plně nabitou baterií (nabíječku v Makarské jsme měli 5 minut od bytu). První nabíjení jsme dali už po zhruba 200km v 9:05, protože první část cesty byla nejvíce stoupající a měli jsme tak vyšší spotřebu. Zdrželi jsme se zde hodinku na kávu a svačinu a kolega si mezitím vyřídil online meeting – dobito na 99%. Následoval úsek dlouhý 220 km, na jehož konci čekala nabíječka u McDonaldu, přímo na dálnici u města Straža. Tam jsme dorazili ve 12:10 a zdrželi se až do 13:20, jelikož jsme si všichni kromě oběda potřebovali vyřídit nějaké pracovní aktivity. Další úsek byl kvůli obrovské zácpě u Záhřebu dost dlouhý a vzdálenost 180 km jsme jeli bez deseti minut čtyři hodiny. Zastavili jsme v 17 hodin na čerpací stanici OMV u Mariboru a v místním KFC strávili hodinu. Na další nabíjení jsme stavěli opět v Hochleiten v Rakousku s strávili zde téměř hodinu a půl od 20:50 do 22:10. Protože jsme si už ale byli vědomi, že v aktuální konfiguraci anše auto neumí pojmout výkon vyšší, než 50kW, nevyužili jsme nabíječek IONITY, ale ABB o pár metrů vedle, které uměly právě 75kW a cena za kilowatthodinu byla o polovinu nižší. Nabili jsme se na 95% a s touto kapacitou už bychom pohodlně dojeli zpět do Kutné Hory, nicméně tam jsem vystupoval jen já, druhý kolega jel do Prahy a zbylé dvě kolegyně do Mladé Boleslavi. Naplánovali jsme proto ještě jednu dobíjecí zastávku u Kauflandu v Havlíčkově Brodě. Aby na nás už kolegyně nemuseli čekat, domluvili si odvoz z HB manželem jedné z kolegyň, který na ně v době příjezdu (lehce po půlnoci) už čekal. Já s kolegou jsme si na necelou hodinku zdřímli a v 1 hodinu ráno jsme vyrazili směr Kutná Hora, kde mě kolega vysadil v 1:45 a sám pak pokračoval do Prahy, kam dorazil ve 2:40 a oficiálně tím zakončil naši expedici. Podtrženo, sečteno – Cesta tam ne úplně efektivních 18 hodin na 1100 km, cesta zpět by byla bez zastávky v Havlíčkově Brodě (kdybychom končili opět v KH) něco málo přes 17 hodin. Je to dost, nicméně kdybychom měli aktivované rychlejší nabíjení, nabíjíme rychlostí až 125kW/h namísto pouhých 50. Tedy rozdíl 150% a z celkového času, stráveného nabíjením, který byl asi 4,5 hodiny, bychom se byli schopní dostat na hodinu a půl. To už jsou pauzy, které byste si dělali jakýmkoliv vozem – 2x až 3x na kávu a toaletu a jeden oběd. Jasně, čím rychlejší nabíječka, tím zpravidla dražší a zároveň byste nemohli využívat neplacené nabíječky ELEN v Chorvatsku, které umějí zpravidla maximálně právě těch 50kW. Je to tedy pak otázka priorit – zda chcete jet levně a déle, nebo rychleji a dráž. Jelikož jsme měli pouze dospělé členy posádky a vlastně jsme nikam výrazně nespěchali, nedělalo nám žádný problém jednou za pár set kilometrů zastavit. Navíc je již infrastruktura v Evropě na slušné úrovni (snad se nám nestalo, že bychom při pohledu do Google map nenašli v okruhu 15km žádnou nabíječku). Na druhou stranu se mnou asi budou souhlasit rodiče, že pokud Vám na cestě na dovolenou děti sunou (obzvlášť, pokud jich na zadních sedadlech máte více a pošťuchují se), jedete, dokud to jde, a i na toaletu stavíte až když je to opravdu nutné – jste rádi, že je klid. U elektromobilu se Vám může relativně často stát, že zastavit prostě musíte, byť jen na 20 minut – 1000 km na „nádrž“ zatím prostě nenajedete. Abychom to ale zakončili pozitivně (protože pozitivní to opravdu bylo) – výlet Enyaqem do Chorvatska jsme si opravdu užili. Auto je to velmi pohodlné, jezdí se s ním opravdu skvěle a nepotkal nás po cestě žádný technický problém. Jediná „nepříjemnost“ byla nutnost nabíjet, nicméně i tu výrazně zmenšíme připlacením za rychlejší dobíjecí výkon. Těšíme se, že test příští rok zopakujeme!
Ondřej Knopp